Určitě jste již navštívili pár krásných míst s neopakovatelnou a okouzlující atmosférou, kam byste se rádi vrátili. Ať už se jedná o starobylý chrám, vrcholek kopce, mořské pobřeží, tiché lesní zákoutí, sad nad vesnicí, křivolaké uličky historického centra města nebo nějakou malou zastrčenou kavárnu..., je jisté, že si vás tato místa podmanila svou jedinečnou atmosférou. Možná ale nevíte, že to způsobil genius loci – duch místa!
Začněme se zamyšlením nad tím, co je místo. Jedná se o pojem velmi široký a pružný; dá se rozprostřít na celou krajinu nebo jej lze zúžit jen na její malou část, ne větší než pár čtverečních metrů.
Každé místo je neopakovatelné, unikátní, má svůj osobitý charakter, vzhled, přírodní podmínky, vůni, svou tvář a identitu.
Jeho podoba se utváří po staletí; je výsledkem procesů, které zde probíhaly a probíhají; jako bájný pták Fénix se stále vyvíjí a proměňuje, zaniká a znovu se rodí.
Každé místo jako magnet – přitahuje k sobě své herce a diváky 3): nabízí specifické možnosti, vyzývá k určitým aktivitám, plní určitou funkci – centrum města jinou než horský pramen.
Každé místo je živým ztělesněním mnohovrstevnaté paměti, která nese více či méně zřetelné záznamy o komunikaci a o dramatických zápasech mezi různými aktéry, ať už se jedná o živly, horniny, rostliny, živočichy nebo lidské bytosti.
Místo je otiskem příběhů, které se zde odehrály. Tyto stopy a záznamy mohou při citlivém zkoumání vyplynout na povrch a zpřítomňovat se v podobě struktur, tvarů, rýh a linií. Každé místo je proto plné odlišných významů, vypráví jiné příběhy a je nabito specifickou energií. Souhrn všech těchto fenoménů na nás působí právě jako genius loci.
Pojem duch je ještě záhadnější. Zvláštního ducha může mít určité místo, ale také věc – předmět, nebo dokonce i časové či kulturní období. V tomto smyslu pak mluvíme například o duchu renesance, či o atmosféře šedesátých let.
V římské mytologii označoval pojem genius ochranného či strážného ducha neboli průvodce, který byl symbolicky zobrazován v podobě hada nebo postavy s rohem hojnosti. Později byla zdůrazňována jeho úloha inspirátora, kdy tento génius zprostředkovával vnímavé duši člověka geniální podněty a nápady. Proto bývá originální tvůrce a výjimečně nadaný člověk nazýván géniem.
Okouzlení, nebo odcizení?
Okouzlující a duchovně nabitá místa vyhledávají lidé odpradávna, protože mají moc silně působit na lidskou imaginaci a city, inspirovat nás ke snění a rozjímání; vzbuzují touhu po souladu a vznešenosti či poskytují osvobozující nadhled.
Ne náhodou Keltové meditovali v posvátných hájích, američtí Lakotové hledali svou životní vizi na vrcholcích kopců. Ne náhodou postavili Češi svůj Vyšehrad na skále nad Vltavou a Řekové svůj Parthenon na Akropolis. Také umělci se často nechávali inspirovat duchem místa – zejména romantičtí autoři jako byli Mácha, Goethe nebo Wágner.
Snahou našich předků bylo na ducha takových míst citlivě navázat, využít jej a harmonicky s ním souznít. Pracovali tak, aby se spojili s jeho energií a zdůraznili jeho stávající kvality, spíše než aby postupovali proti jeho přirozenosti a násilně se ho pokoušeli přeměnit v něco jiného.
Hluboce procítěný a harmonický vztah k místu a krajině je krásně vyjádřen v řeči náčelníka Seattla: Třpytící se voda proudící v potocích a řekách není jen voda, ale krev našich předků. Když vám tuto zemi prodáme, musíte si pamatovat, že je svatá a musíte učit své děti, že je svatá a že každý prchavý odraz v průzračné vodě jezer vypráví o událostech ze života mého lidu. Zurčení vody je hlas otce mého otce. Řeky jsou našimi bratry, zahánějí naši žízeň... 2) Člověk a místo se prostupují, souzní – jedno je součástí druhého a spolu tvoří nedělitelný celek, tak jako organizmus a prostředí, které obývá.
Naproti tomu, takzvaný bílý muž – typický představitel dominantní euro-americké průmyslové a konzumní společnosti – vnímá krajinu a vztah k ní odlišně: Jeden kus země je pro něj stejný jako jiný, neboť je cizincem... a bere si od země, cokoliv potřebuje. Země mu není bratrem, ale jeho nepřítelem, a když si ji podrobí, jde dál. Nechává za sebou hrob svého otce a nezajímá se o něj. Unáší zemi svým dětem a nezajímá ho to... Zachází se svou matkou, zemí a se svým bratrem stejně jako s věcmi k nákupu, drancování a k prodeji, jako jsou ovce nebo lesklé perly. Jeho hlad pohltí zemi a zanechá po sobě pouze poušť. 2)
Dnes stále více lidí tráví svůj čas v uzavřených prostorách budov, v místnostech a dopravních prostředcích, před obrazovkou počítače, tabletu, telefonu či televize, s omezeným přímým kontaktem se svým přírodním a lidským okolím. Méně chodíme ven, méně vnímáme, co se kolem nás děje... Málokdo z nás má ve městě zahrádku, a proto je nám jedno, zda je venku sucho, nebo prší – netýká se nás to, příroda je jen kulisou za okny.
Neidentifikujeme se s místem, na kterém žijeme, a proto je nám lhostejné, co se zde odehrává. Vyčlenit se, zavřít dveře – doslovně i přeneseně – je tak snadné... Často totiž hned za nimi, tedy přímo před naším prahem, začíná země nikoho, prostor těch druhých, cizí území, kde je dovoleno téměř vše. Cesta do práce je pouhým dopravním koridorem, kterým je nutné projít, abychom se dostali z bodu A do bodu B. Průmyslová architektura je si strojově podobná, neútulná a nepřátelská ke snění. A komu se tady nelíbí, může se přestěhovat! Ale není to jen útěk? Žijeme v odcizeném světě bez významu a smyslu, který nám nepatří, v pustině bez ducha. Proto si přestáváme vážit sebe sama i světa okolo nás.
Při necitlivém zasahování do přírody nedochází jen k devastaci životního prostředí a k devalvaci estetické hodnoty krajinné scenérie, ale také k narušení jemnějších struktur a vztahů lidské komunity.
Dochází k narušení vzpomínek a příběhů, které jsou na tato místa navázány a které vtiskly krajině její význam a hodnotu.
Každý obyvatel zanechal jinou stopu na její tváři a přispěl svou troškou k utváření bohatství její duše. Půda, kterou obdělával můj děd a která mu dávala chléb, v sobě nese pečeť jeho práce, energii jeho úsilí a zápasu; ovocný strom, který zasadila babička a který dnes sytí její vnuky, mi umožňuje pocítit kontinuitu lásky a hodnotu práce a oběti; starobylý smírčí kříž, který vztyčily čísi ruce v poli z potřeby vykoupení a odpuštění, mi připomíná mé vlastní chyby a pokusy o nápravu a usmíření.
Proto bychom měli mít na vědomí, že kde se zničí místo, tam se zničí i kultura, následuje sociální i osobní znehodnocení... 5) Taková fyzická destrukce nakonec ústí v pocit duchovní prázdnoty, vykořenění a odcizení. Lidé ztrácejí svůj duchovní domov v tomto světě a přestávají být skutečně lidmi.
Zde je nutné podotknout, že tento výčet negativ naštěstí neplatí všeobecně a že naopak existuje mnoho hezkých příkladů vztahů k místu a krajině. Výše uvedené tendence jsou jasně patrné spíše ve větších aglomeracích. Jak to napravit? Existuje řešení?
Sblížení se s místem
Ze sblížení s místem vyvěrá smysluplný život. 1)
Thomas Moore nám ve své knize Návrat k okouzlení připomíná, že duše člověka má bytostnou potřebu pravidelných výletů do říše okouzlení – jinými slovy: existuje typicky lidská touha po transcendenci, sebe-přesahování – potřeba vystupování Z vězení svého omezeného ega a NAD úmornou rovinu povrchní a všední existence bez hlubšího smyslu a prožitku. Okouzlení je nadvládou duše, stavem, který nám umožňuje být ve spojení... láskyplném a intimním... se světem, který obýváme, a s lidmi, kteří tvoří naše rodiny a společenství. Okouzlení... promlouvá k duši, k tajuplným hlubinám srdce a imaginace, kde nalézáme zdroj veškerých hodnot, lásky a sblížení se světem kolem nás. 1)
Okouzlení nacházíme v kontaktu s přírodním světem a obecně se vším, co je živé a co má duši: západ Slunce, jedinečně tvarovaný kámen, zděděný předmět nebo ručně vyrobený hrnek s otiskem prstů jeho tvůrce. Okouzlení nelze nalézt v abstraktnu: potřebujeme působivé fyzické předměty (a místa), aby poskytly tělo duchům, již obývají naše města a vesnice... 1)
Renesanční filozof Marcilio Ficino byl přesvědčen, že všude je svět živý a dýchá, a (proto) my můžeme vstřebávat jeho ducha. Vyzývá nás, abychom zvali ducha a duši do nitra věcí, a ne je z nich vyháněli... Popisované vydechování a vdechování ducha souvisí s inspirací, jakožto způsobem vyživování duše jemnou duchovní potravou: idejemi, krásou, harmonií, čistotou...
Duše není mechanickým problémem, který je nutno vyřešit; je bytostí, kterou je třeba živit. 1)
Marcilio Ficino proto doporučuje navštěvovat místa s duší, mít v úctě místní duchy, to znamená pečovat o objekty, které obývají: o jejich obrázky, sošky a kapličky; obecně respektovat to, co je pro druhé posvátné – hranice území a speciální pravidla chování, která je tam třeba dodržovat. Je možné si přenést kousek ducha místa domů, třeba prostřednictvím drobného upomínkového předmětu, postačí i malý kamínek. Můžeme se jej pokusit zachytit pomocí deníkového záznamu, kresby, básně, fotografie. Když si tento suvenýr doma důstojně vystavíme a pravidelně o něj pečujeme, bude nadále vyzařovat kouzlo daného místa a sytit naši duši.
Naše kořeny a naše cesty
Kdybychom skutečně dokázali mít rádi místo, kde jsme se narodili, a místo, kde žijeme, a umožnili jeho historii, geografii a duchu vstoupit do našich životů a ovlivňovat je v každodenním aspektu, pak bychom možná nebyli plni strachu z neznámého a jiného... a dokázali bychom najít bezpečnou půdu pod nohama. 1)
Zkusme zakořenit v místě, kde žijeme a být tam opravdu doma – nejprve se o něj začneme více zajímat, pak mu začneme lépe rozumět, a nakonec nám na něm začne opravdu záležet, protože ho dokážeme docenit a budeme ho mít rádi. Odměnou za vynaložené úsilí získáme svět, který je přátelštější, krásnější a lidštější...
Je před námi léto, kdy se rádi vydáváme na cesty a za poznáním nových míst. Zkuste někdy nechat turistické průvodce a mapy v kufru. Vyrazte do města nebo do krajiny jen tak, bez přípravy. Nechte se unášet kompasem své duše, sejděte z označené cesty... Otevřete se vnitřnímu vedení intuice a dovolte duchu místa, aby vás oslovil a přitáhl si vás. Pak s ním navažte komunikaci všemi smysly: dívejte se, dotýkejte se, nasávejte, prociťujte a naslouchejte... celou bytostí. Je možné, že pak zjistíte, že jste tímto výletem získali víc, než jen puchýře na nohou a pár kusých informací... Zjistíte, že jste návštěvou místa s geniem loci nasytili a občerstvili svou duši, která touží po transcendenci a okouzlení, po doteku toho, co nás přesahuje a trvá.
Použitá literatura:
1) Thomas Moore: Návrat k okouzlení. Tal-pres, Praha 1997.
2) Jsme částí země - Řeč náčelníka Seattla, Zvláštní vydání, 1993, ISBN 80-85436-24-8.
3) Jiří Sádlo: Duše Krajiny, Geografické roz-hledy 4/08-09
4) Václav Cílek: Genius loci (K fenomenologii architektury), časopis Vesmír, 1994/11.
5) Václav Cílek, Pavel Mudra, Vojen Ložek a kol.: Vstoupit do krajiny: O přírodě a paměti středních Čech. Dokořán. Praha 2004
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 116.
