V řecké mytologii je prvotním božstvem. Je zosobněním Země, je považována za Velkou Matku všech stvoření, je tedy původem každé živé bytosti a poskytuje všem podporu. Gaia se stala manželkou Úrana (boha Nebes) a zplodili spolu Titány, Kyklopy a Hekatoncheirony. Mezi jejich potomky patří velká část olympských božstev. Gaia bývá zobrazována jako žena s „širokou hrudí“, objemné a podsadité postavy, která se zvedá ze země s rukama nataženýma směrem k nebi. Když jí její syn Kronos vzdoroval tím, že uvěznil své bratry Kyklopy a Hekatoncheirony do podsvětí, Gaia upřednostnila svého vnuka Dia, který Krona porazil a nastolil tak vládu další generace olympských bohů.
Gaia bývá spojována s pradávným uměním proroctví, zpočátku byla pravděpodobně uctívána nad puklinami v zemi, na okraji útesů nebo na okrajích spících sopek. Podle mytologické tradice stála nejslavnější věštírna v Delfách zasvěcená Apollónovi na místě původní svatyně zasvěcené bohyni Gaie, kterou střežil had Pythón. Gaia je také považována za chtonickou bohyni – bohyni podsvětí a jako taková byla vzývána v lesích, u jezer, v horách i jeskyních. Její kult se rozšířil po celém Řecku a je známo, že jí byly postaveny chrámy a oltáře v Athénách, ve Spartě, Delfách, Olympii a na řadě dalších míst.
V homérském hymnu je Gaia popisována jako Příroda, jako „Matka všeho, co existuje“. Je to představa Bohyně Matky, o které víme, že mnohé z jejích vlastností byly od pradávna zachycovány v paleolitických soškách „Venuší“ a mnoha výtvorech následujících kultur, které uctívaly jedinou bohyni jako „esenci Přírody“. Tyto představy bohyní matek, byly chápány hlavně jako bohyně plodnosti, ale také panenství, hojnosti, úrody, ročních období či cyklů Měsíce. V řeckém panteonu vidíme tyto vlastnosti u mnoha bohyň, například Afrodíta, Héra a Rhea asimilovaly tyto principy plodnosti, mateřství a zrození. Ale můžeme je také pozorovat u bohyní jako Artemis, Hekaté a Athéna v dalším aspektu ženskosti: panenském, představujícím divokou Přírodu v Artemis a Hekaté, ale také spravedlnosti, kterou ztělesňuje Athéna. Kromě toho jsou Artemis i Hekaté ochránkyněmi porodů a bohyni Athéně se připisuje vynález všech umění a řemesel. Existuje jedna univerzální charakteristika, což je role kojící matky, jež všechny živí a zajišťuje jim blahobyt.
V orfickém hymnu najdeme další přívlastek bohyně Gaii „polipikoilos“, který znamená mnohotvárná, což odkazuje na změny, jimiž Země prochází v průběhu kratších či delších cyklů. Je spojována s ročními obdobími a část jejích charakteristik se pak přenesla na bohyni úrody Deméter a její dceru Persefoné.
Oba hymny (homérský i orfický) ukazují jako hlavní atribut Gaii schopnost plodit, ale také zdůrazňují její destruktivní povahu, tedy vždy zahrnují oba tyto aspekty.
Uctívání Matky Země je velmi rozšířené napříč mnoha kulturami minulosti a u některých tradičních národů se udržuje dodnes. Země jako posvátná a živá bytost je tou, která dává život všem bytostem. Je škoda, že naše západní civilizace se takto na Zemi nedívá, ale spíše ji vědomě i nevědomě využíváme a degradujeme – jako by „to“ byla jen mrtvá hmota. Důsledky tohoto postoje můžeme bohužel jasně vidět ve stavu přírody po celém světě.
Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 146.
