Jiskřivý úsvit v horách, loď ztracená v rozbouřeném moři, osamělá postava rozjímající na vrcholku útesu, pobořený chrám ve zšeřelém lese, noční krajina zalitá měkkým měsíčním světlem. To jsou jen některé z typických námětů děl Caspara Davida Friedricha, malíře, jehož způsob zachycení krajiny dokáže zapůsobit na city diváka a přivádí ho k hlubšímu zamyšlení nad smyslem života i nad tajemstvími přírody, která nám často zůstávají skryta.
Nejvýznamnější malíř německého romantismu
Každé skutečné umělecké dílo musí vyjadřovat určitý pocit, pohnout duší diváka…
Ohnisko romantismu vzniklo koncem 18. století v Německu a Caspar David Friedrich byl jeho typickým představitelem. Tento nový směr, který se nejprve projevil v literatuře a pak zasáhl i do dalších sfér umění, především poukazoval na božskou oduševnělost přírody s cílem harmonizovat vztah člověka a světa. Po francouzské revoluci se za života jedné generace odehrávala dalekosáhlá společenská proměna. Evropa byla zmítána krizemi, revolucemi a válkami. Na změněnou dobu reagovala mladá umělecká generace v Německu únikem do svého vnitřního světa, do světa citů.
Romantizující myšlenky zdůrazňovaly návrat k hlubokým mystickým prožitkům. Upřednostňovaly se tematické motivy z období pozdního středověku a rané renesance. Typickými prvky romantického umění se staly zámky, hrady, gotické dómy, zříceniny, kostely, kláštery či opatství. Romantickým malířům nešlo na prvním místě o zobrazení viditelné skutečnosti, ale o vyjádření psychických a duchovních prožitků.
Inspirováni romantickou přírodní filozofií, která hlásá, že člověk se může o božském v přírodě dozvědět pouze tolik, kolik božského má ve svém nitru, se malíři řídili svou intuicí a snažili se vyjadřovat tajemství světa. To neznamenalo, že by zanedbávali studium přírody, naopak důsledně zachovávali akademické tradice a vynikali svými malířskými dovednostmi. Příroda jim byla na jedné straně zrcadlem duše, na straně druhé symbolem svobody a nekonečnosti, k němuž stavěli do protikladu dočasnost člověka.
Nejvýznamnější malíř německého romantismu Caspar David Friedrich (1774–1840) se narodil v malém pobaltském přístavním městě Griefswald. Byl šestým dítětem mydláře a výrobce svíček Adolfa Gottlieba Friedricha a jeho manželky Žofie Doroty. Rodinné prostředí, ve kterém vyrůstal, bylo protestantské a panovala zde přísná výchova. Děti byly od mala vedeny k lásce k poezii a hudbě.
Když Casparovi nebylo ještě ani sedm let, zemřela mu matka, a postupně se také musel vyrovnat se smrtí svých dvou sester a bratra. Traumatizujícím zážitkem pro něj byla smrt jeho o rok mladšího bratra Johanna Christophera, protože k ní došlo za velmi tragických okolností. Bratr Casparovi pomohl z vody, když se pod ním probořil led na zamrzlém moři, a sám se při tomto hrdinském skutku utopil.
V šestnácti letech pod vedením univerzitního učitele kreslení Johanna Gottfrieda Quistorpa začal odhalovat tajemství umění. Jeho učitel byl všestranný člověk, vynikající architekt, malíř i rytec, dokonce vedl i kurzy strategie a vojenského umění. Dával Friedrichovi i svým dalším žákům k dispozici vlastní sbírku rytin, kreseb, reprodukcí a knih, aby se podle nich věnovali kresbě. Díky Quistorpovi a jejich společným procházkám poznával rodný kraj a jeho starobylé památky a společně obdivovali krásy přírody.
O čtyři roky později, podporován svým učitelem, odjíždí do Kodaně, aby na Královské akademii umění, kde v té době pracovali nejlepší mistři, zdokonalil svou techniku. Intenzivně se věnuje studiu antiky, perspektivy a kompozice. Vzdělání bylo členěno do jednotlivých stupňů, v nichž se vyučovaly i teoretické předměty, jako byla anatomie, geometrie, dějiny umění a mytologie.
V tomto období byl způsob tvorby ve výtvarném umění dán tradicí. Umělecké akademie kladly důraz na praktická cvičení v kopírování starých mistrů. V malbě byla upřednostňována tvorba ideálních krajin, ale mladí umělci toužili po obnově stylu. Začali studovat krajinu podle skutečnosti, kterou pak zakomponovali do svých děl. Ta měla být pozorována okem i srdcem, jak to vyjádřil sám Friedrich:
Nejen věrné zobrazení vzduchu, vody, skal a stromů je úkolem zobrazitele, ale zobrazení duše, v níž se musí zrcadlit jeho pocit. Úkolem uměleckého díla je poznat ducha přírody a celým srdcem i myslí jej proniknout, přijmout a vydat.
Po skončení studií na jaře roku 1798 se vrátil do rodného města, ale už v říjnu téhož roku se stěhuje do Drážďan, centra raného romantismu, aby se zde zapsal na největší německou Akademii výtvarných umění. Vyučování se však účastnil jen zřídka, raději navštěvoval malířské sbírky ve šlechtických sídlech nebo se toulal přírodou, studoval její formy a kreslil stromy, listy, skály či oblaka. Friedrich přírodu miloval: jednou dokonce zakoupil kus půdy, aby zabránil pokácení vrb, které na něm rostly.
V tomto období měl již plně rozvinutý kreslířský styl a začal používat svou typickou kompozici. Úzký pruh na spodní hraně obrazu tvořil hranici, kterou rámovaly stromy, útesy či moře, a vytvářely tak kulisy pro další přírodní objekty, jež svým umístěním v dálce navozovaly pocit nekonečnosti.
Abych se mohl dívat na přírodu a rozumět jí, musím se ztratit v tom, co mě obklopuje, splynout s oblaky a skalami. Díky tomu mohu být tím, čím jsem. Ke svým rozhovorům s přírodou potřebuji samotu.
V roce 1801 objevil ostrov Rujána, jehož malebné roviny i majestátní vápencové skály na pobřeží mu učarovaly, a pravidelně se tam vracel. Místní ho považovali za podivína, protože sám pěšky putoval rozlehlými dubovými lesy nebo se bez ohledu na počasí potuloval po skalách tyčících se vysoko nad mořem a nic ho nedokázalo odradit od sledování masy vody nebo proudů deště. V majestátní krajině malíř nacházel energii podobnou té, která oživuje jeho vlastní duši.
V létě o dva roky později se natrvalo usazuje ve městě Loschwitz nedaleko Drážďan. Je spokojený, protože zde může žít poklidným životem blízko přírody, ale nezříká se ani společenského života. Vytvořením děl Mnich u moře a Opatství v dubovém lese se proslavil. Oba obrazy byly roku 1810 vystaveny na berlínské akademické výstavě, kde je zakoupil pruský král Fridrich Vilém III., což byl pro uznání tvorby malíře významný moment. Ve stejném roce ho podpořil i saský a výmarský kníže Karel August, když si koupil pět jeho krajin. Téhož roku byl navíc zvolen členem berlínské Akademie výtvarného umění a mohl začít vystavovat na akademických výstavách v Berlíně a Drážďanech. V této době byl schopen uživit se prodejem obrazů na volném trhu. Kritikou byl chválen především za duchovní obsah, atmosféru, věrnost přírodě a také řemeslnou dokonalost svých děl.
Díky stálému místu profesora krajinomalby na drážďanské Akademii výtvarných umění měl zajištěn stálý příjem, což ho přivedlo k úvahám o založení rodiny. Tehdy byl již zasnoubený s o 19 let mladší Caroline Bommerovou, a v roce 1818 se s ní oženil. Tento se rok se stal jedním z nejplodnějších v jeho tvorbě.
Krátce nato nastal nečekaný zlom. Ještě roku 1822 byl považován za geniálního krajináře, a již po roce 1826 přestal být o jeho díla zájem. Příčinou byla změna dobového vkusu, k níž začalo docházet na začátku dvacátých let. Donedávna obdivovaný a uznávaný Friedrich začal být kritizován za mysticismus, zoufalé hledání originality, chybné zobrazení přírody či za politický podtext ve svých dílech. Jeho sláva postupně upadala a nejbližší přátelé se od něj odvrátili. Jeho rezignace a hořkost rostly. V témže roce vážně onemocněl a absolvoval zdravotní pobyt na oblíbené Rujáně. Postupně se více a více umělecky, duševně i společensky izoloval.
V roce 1835 prodělal mozkovou mrtvici a poté strávil několik týdnů v Teplicích, kde se jeho zdravotní stav přechodně stabilizoval. Po návratu domů se ale zcela uzavřel před okolním světem. Sedmého května 1840 zemřel téměř zapomenutý v Drážďanech ve věku 65 let, pochován byl na hřbitově St. Trinität. O několik desítek let později byl naštěstí znovu objeven a nyní je uznáván jako druhý nejvýznamnější německý malíř hned po Albrechtu Dürerovi.
Německý malíř české krajiny
Za zmínku stojí i Friedrichovy vazby na Čechy, zapříčiněné hned třemi důvody. Usadil se v saských Drážďanech, odkud to měl blízko k českým hranicím. Učarovala mu česká příroda, zejména hory, jeho nejoblíbenější námět. Maloval nejen České středohoří, ale také Krkonoše, které se mu vryly hluboko do paměti. A navíc příležitostně navštěvoval vyhlášené lázně Teplice.
Za jeho první cestu do Čech bývá v literatuře považováno putování po severních Čechách v roce 1807, kdy se seznámil s hrabětem Františkem Antonínem Thun-Hohensteinem, který si u něj objednal oltářní obraz pro zámeckou kapli v Děčíně. Friedrich tuto zakázku přijal a Kříž v horách nazývaný také Děčínský oltář se stal jeho prvním známým a zároveň také kontroverzním obrazem.
Jako hlavní motiv Děčínského oltáře si vybral krajinu, které vévodí les s vysokými jehličnany a rozeklaná potemnělá skála s dřevěným křížem a ukřižovaným Kristem. Postava Krista na kříži je vidět v dálce a ještě zezadu, jako by ani nebyl hlavním motivem oltářního obrazu. Celý výjev zvláštním způsobem zespoda osvětlují paprsky Slunce a šedé mraky narušují podivně krvavou barvu nebe. Kritikové obraz odmítli s tím, že takový motiv se pro oltář nehodí. Krajina má zůstat krajinou a nemůže se stát kultovním obrazem, u kterého se slouží mše.
V červenci 1810 se Friedrich vydal do Čech znovu. V doprovodu přítele, malíře Georga Friedricha Kerstinga, podnikl výlet do Krkonoš. Během cesty si pořizoval skici a na základě této inspirace vznikly obrazy Ráno v Krkonoších, Vzpomínky na Krkonoše či Česká krajina s Milešovkou. Tato díla jsou dnes umístěna v nejznámějších světových galeriích. Národní galerie v Praze vlastní obraz Severní moře v měsíčním svitu, vzniklý mezi roky 1823 a 1824.
Symbolismus a filozofická inspirace
Krajinomalba nemá představovat přírodu samu o sobě, ale pouze ji vydobýt z paměti.
Krajiny Caspara Davida Friedricha mají obvykle symbolický obsah. Jeho snahou bylo zachytit hlubší smysl zobrazeného prostředí a tuto hloubku na pozorovatele přenést. Byl duchovně založen a krajina pro něj byla otiskem božského impulsu, proto jeho obrazy nikdy nejsou doslovným popisem spatřeného. Na jednom plátně se tak mohou objevit motivy Českého středohoří společně s motivem pobořeného kláštera, který ve skutečnosti nikdy neexistoval.
Malíř nemá malovat pouze to, co vidí kolem sebe, nýbrž také to, co odkrývá sám v sobě. A nevidí-li sám v sobě nic, udělal by lépe, kdyby přestal malovat, co vidí před sebou.
Spojoval přírodní motivy do vymyšlených souvislostí, a tak vkládal nové významy do starobylých a všeobecně uznávaných forem. Z jeho dopisů a aforismů víme, že cesta vinoucí se k horizontu představovala životní dráhu. Strom s bohatou korunou znázorňoval životní sílu, ale uschlý strom znamenal smrt. Prostřednictvím pevnosti skály zdůrazňoval pevnost víry. Voda symbolizovala smrt a most byl vyjádřením schopnosti překonat bolest spojenou se smrtí pomocí víry. Zdůrazňováním světla a stínu do svých maleb vkládal náboženskou symboliku pozemského a věčného života, které jsou také projevem protikladů. Dálka v prostoru u Friedricha představovala budoucnost. Býlím zarostlé zříceniny vyprávěly o konečnosti života i věčném koloběhu vzniku a zániku.
Charakteristickým motivem Friedrichových obrazů byly postavy často viděné zezadu, které pouze tiše sedí a pozorují výjev před sebou. Představují samotáře rozjímající nad fascinujícím divadlem přírody. Umisťoval je na svá plátna, protože tím chtěl uvést pozorovatele do děje, a zároveň ho tak přimět k zamyšlení se nad pomíjivostí lidské existence. Poskytuje divákovi možnost se s nimi ztotožnit. Symbolicky tím říká, že člověk už není harmonickou součástí přírody, i když by si to přál, ale stojí mimo ni jako nezávislý pozorovatel. Divák se tak spolu se zobrazenými postavami dívá do dalekých krajin a dostává zcela novou roli, chce-li v romantickém obraze vidět víc než jen krajinomalbu. Záleží jen na něm, zda to, co vidí před sebou, naplní svými pocity a hlubším významem. Malíř promítl na plátno své nitro, a to se tak stává nejen zrcadlem jeho duše, ale i projekční plochou pro pozorovatele.
Často jsem byl tázán, proč si vybírám za náměty malování tak často smrt, minulost a hrob. Aby žil člověk věčně, musí se nezřídka odevzdat smrti.
Náměty ve Friedrichových dílech často vyjadřovaly myšlenky smrti, loučení a odchodu, ale také víry v onen svět. Smrt se prolínala celým jeho životem. Již ve třiceti letech zobrazil svůj vlastní pohřeb a do pozdních let opakovaně vytvářel kompozice kostelních dvorů, klášterních ruin, rozpadajících se zdí, umírajících stromů, zřícených skal či nekonečnosti moří.
Umělec má právo na své prožitky. Pocity nemohou být nikdy v rozporu s přírodou, vždy s ní vytvářejí soulad.
Pro Caspara Davida Friedricha se umělecké dílo stalo výrazem vnitřního hlasu. Jeho díla naznačují pohled do vnitřního světa lidí ve smyslu Novalisovy filozofie. Z dochovaných písemností malíře je zřejmé, že byl obeznámen s literárními díly tvůrců romantického proudu, mezi které patřil i německý aristokrat, básník a prozaik Novalis. Tento představitel raného romantismu spojil náboženství se symboly. Zdůrazňoval souvislost náboženských a mytologických vyjádření.
Především mu šlo o spojení antické minulosti a křesťanské přítomnosti i budoucnosti. Vztahy pro tyto interpretace hledal v přírodě. Novalisovy filozofické spisy jsou založeny na přírodě a hledání osobní svobody.
Umělec, jenž se odváží nás mámit napodobováním přírody, uzurpuje si roli Boha Stvořitele, ačkoli je to jen obyčejný hlupák. Pokud se naopak pokorně a čestně snaží předvést svůj vztah k nesmírné přírodě, zasluhuje si naši úctu.
Pro zhodnocení umělecké tvorby malíře můžeme přihlédnout i k dalším impulsům. Například setkání s básníkem a teologem Ludwigem Gotthard Kosegartenem, se kterým ho seznámil jeho univerzitní učitel Quistorp, vneslo do Friedrichova vnímání světa nový úhel pohledu. Kosegarten byl oblíbeným kazatelem, nazývali ho knězem vysvěceným přírodou. Přijal a dále šířil tezi o dvojím zjevení Boha, a to v písmu i přírodě. Uznával symbolismus přírodního fenoménu, říkal, že na každém místě a v každém zážitku krajiny je přítomen Bůh. Jeho interpretace přírody ve spisech, kde se zabývá učením Platona o kráse, mohly Friedrichovi poskytnout nové impulsy pro rozvoj symboliky náboženské krajiny. Friedrich souhlasil s teorií, že krása se v přírodě zjevuje jako prožitek toho božského, který vede umění k náboženství. Umění pro něho bylo mostem mezi Bohem a člověkem a zároveň i způsobem, jak zobrazit malířův vnitřní svět prodchnutý vznešenými city. Cítění pro něj bylo nejdůležitějším mostem mezi subjektem a vnějším světem. Ve své tvorbě zobrazoval osobní prožitek z přírody. Maloval tak vnější svět, který však vycházel z jeho srdce.
To Božské je všude, také v zrnku písku; jednou jsem to zobrazil v rákosí.
Proces jeho tvorby byl zdlouhavý, neboť se snažil dosáhnout harmonie vnějšího obrazu s vnitřní představou. Některé motivy užíval v různých kombinacích vícekrát. Výstavba obrazů je plná napětí a tajemství, využívá k tomu prvky mlhy, páry nebo temnoty, pokrývající vše tajemným závojem. Ústřední myšlenkou všech jeho obrazů je touha po osvobození duše. Ve své obraznosti zacházel až do mysticismu. Dílo tohoto malíře je plodem filozofických meditací o přírodě. Spiritualizovaná příroda – dílo Boží – byla hlavním námětem jeho tvorby. Jeho zásadou bylo ztotožnění umělce s přírodou.
Dobře si všímej formy, té nejmenší stejně jako té největší. Nedělej rozdíly mezi malým a velkým, nýbrž mezi bezvýznamným a závažným.
V jeho dílech nacházíme touhu po nalezení vnitřního klidu a vyrovnanosti, je to hledání, které vychází z hlubokého rozjímání. Jeho tvorba v sobě skrývá utajenou životní energii a nádhernou vnitřní sílu. Friedrichovy krajinomalby vyjadřují napětí, jež je nerozlučně spjato s existencí člověka, který ale ví, že je součástí mocné přírody. V každém jeho obraze vidíme touhu porovnat omezené možnosti člověka s velkolepým představením, které nám nabízí příroda. Díky němu jsme vnímavější k duchovnímu rozměru přírody a k její vznešenosti. Jeho díla jsou určena nejen smyslům, ale promlouvají i jazykem duše.
Mgr. Petra Pavlíčková
Literatura:
Malířské umění od A do Z: dějiny malířského umění od počátků civilizace. Přeložila Naďa Benešová. Praha: Rebo Productions, 1995. ISBN 80-85815-20-6.
Pijoán, José. Dějiny umění. Praha: Knižní klub, 2000. ISBN 80-242-0216-6.
Krausse, Anna-Carola. Dějiny malířství: od renesance po současnost. Vyd. 2. Přeložila Jaroslava Krajná. Praha: Slovart, c2008. ISBN 978-80-7391-056-3.
Malíři: Život, inspirace a dílo: Caspar David Friedrich. Praha: Eaglemoss International, 2000. ISSN 1212-8872
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 135.
