Medicína
Hypnóza
Slovo hypnóza etymologicky pochází z řečtiny: Hypnos, Sen, je mladší bratr Thanata, Smrti. Stav umělého spánku se svými důsledky v podobě psychologických a parapsychologických jevů obsažených v tomto pojmu je lidstvu znám již tisíce let, avšak jeho překrývání s dalšími, obecnějšími disciplínami, jako jsou magie, kouzelnictví a starobylé či současné náboženské formy, znemožňuje upřesnit začátky jeho používání. Lze říci, že jak lidé z vysoce rozvinutých kultur, tak příslušníci kmenových i kočovných společností jej znali odjakživa, třebaže první konkrétní údaje se přičítají Hippokratovské škole, která hypnózu používala k léčení nervových křečí a záchvatů. Víme také, že léčbu prostřednictvím umělého spánku, který léčitel vyvolával s použitím drog nebo bez nich, prováděli čínští lékaři v dobách před dynastií Han, dokonce i u chirurgických zákroků a některých porodů.
Tradice
Védy - nejstarší indické texty
Samotný obsah véd je v indické tradici vnímán jako zjevená pravda - učení, které vnukli bohové svatým žrecům (ršijům) z bráhmanských rodů, aby tito mohli poučovat ostatní o univerzu, o jeho tvůrcích a obyvatelích ...
Filosofie
Buddhismus a jeho nadčasový odkaz
Buddhismus, který se objevil v šestém století př. n. l. v Indii, trvale ovlivnil duchovní život země a postupně se rozšířil do Číny, Japonska, Indočíny, Tibetu a dalších zemí Dálného východu, ve kterých byl určujícím elementem rozvíjející se kultury. Zakladatelem této filosofie byl princ Siddhártha Gautama, spíše známý pod jménem Buddha, což je titul člověka osvíceného a probuzeného na duchovní úrovni. Během jeho bohatého života se mu podařilo nalézt odpovědi na otázky, které lidstvo trápí odnepaměti, jako jsou: proč existuje utrpení, nemoc, bolest, proč lidé musí neustále umírat a rodit se, jaký je smysl existence. Během své cesty, která nezahrnovala pouze jeho slavný životní příběh, ale množství předcházejících životů, v rámci nichž sbíral jako semínko po semínku zkušenosti na dlouhé cestě sebepřekonávání a sebezdokonalování, došel k pochopení základních zákonů Přírody, Univerza a člověka. Ve svém učení předkládá návod, jak přetrhat pouta, která člověka vážou k materiálnímu světu, jak dosáhnout jednoty se sebou samým, pochopit zákon příčiny a důsledku (na východě nazývaný ´karma´) a na základě praktického aplikování Čtyř vznešených pravd a Osmeré ušlechtilé stezky dosáhnout lidské dokonalosti. Na první pohled jednoduché rady Buddhova učení skrývají hlubokou moudrost, která byla lidem předávána po tisíciletí, a obsahují etické a morální hodnoty, jež neztrácejí na aktuálnosti.
Etika
Ctnosti v buddhismu
Buddha je označován jako velký lékař lidstva. Při formulaci čtyř pravd uplatňuje metodu indického lékařství, jež napřed určí chorobu, pak objeví její příčinu, stanoví, jakým způsobem ji odstranit, a nakonec uvede prostředky, jimiž to lze provést. Terapie vypracovaná Buddhou předepisuje praktickou aplikaci ctností jako prostředku, který oslabuje sansárová pouta touhy a nevědomosti a vede až k vyléčení člověka z nemoci existence. Tato metoda je známa pod názvem ´střední cesta´ nebo ´osmidílná cesta´ vedoucí k odstranění strasti. Buddhovo úsilí mělo jeden hlavní cíl: změnu chápání podstaty lidského života.´Lze se smát? Lze radost mít, když je všechno zde ve stálém plameni? Nechcete rozžehnout světlo, když hlubokou tmou jste zde spoutáni?´ Buddha lidem neúnavně ukazoval cestu ke světlu poznání, ale projít touto cestou musí každý člověk sám. ´Snažit se musíte sami, neb Buddha vám učení hlásal jen. Unikne z Márových pout, kdo se soustředil, poznání dosáhnuv.´ Buddha nepřinášel novou víru, ale návod jak skrze usilovnou práci dojít k poznání pravdy. ´To je ta cesta a jiná z cest k čistému poznání nevede, po této cestě se berte, vše jiné je Márovým mámením´. ´Ze všech cest osmerá cesta je nejlepší, z pravd všech zas čtvero pravd, nejlepší ctností je klid, jako z dvounožců onen, jenž jasně zří.´ Jádro Buddhova vzkazu se nachází v učení o čtyřech vznešených pravdách a osmeré ušlechtilé stezce vedoucí k utišení utrpení. Toto učení představuje Buddha jako zákon - dharma, který je stezkou vyšlapanou učiteli minulých věků. Myslitelé starých upanišad hloubali o absolutním jsoucnu, o totožnosti duše člověka s duší světa, o záhadách života a smrti, o tom, co je svět a čí mocí vznikl. Naproti tomu Buddha se zajímá jen o člověka, jeho pozemský život a jeho vysvobození z tohoto světa. Metafyzické otázky nechává stranou s vysvětlením, že jejich znalost nepřináší žádný pokrok na cestě. Buddha odpovídá na podobnou otázku (velmi vzdálenou aktuálním potřebám) v jedné rozpravě: ´Protože to není užitečné, protože se to nepojí k svatému a duchovnímu životu a nepřispívá to k znechucení světem, k odpoutání, k vyhasnutí touhy, ke klidu, k hlubokému proniknutí, k osvícení, k nirváně!´ Vždy se důsledně vrací ke čtyřem pravdám a osmeré stezce. Tato dharma vede k odstranění slepoty nevědění, k poznání utrpení, a nakonec k vysvobození z tohoto utrpení. Základním principem světa je přítomnost utrpení a bolesti. Buddha ve svém učení všude zdůrazňuje aktivní přístup ke světu a k utrpení prostřednictvím konání dobrých skutků a nekonání zlých.
Civilizace
Konfucianismus a čínské císařství
Konfuciova filosofie, zaměřená na výchovu ušlechtilých lidí schopných pracovat pro společnost, se stala motorem obnovené říše. Panovník nadále musel vycházet z toho, že nebude-li splňovat vysoká morální kritéria a nebude-li úspěšný, bude nahrazen. ´Být dokonalý ve státní správě je jako být Severkou. Protože ta stále zůstává ve stejné poloze, přičemž všechny hvězdy krouží kolem ní.´ (Hovory, II,1.) V dalších tisíciletích toto pojetí činilo čínskou společnost kulturně stabilní, ale i natolik pružnou, že přestála změny dynastií i barbarské dobyvatele, které účinně vstřebávala. Konfucianismus stanovil za vládce člověka vzdělaného a ctnostného na všech úrovních vlády, učil, že právo vládnout se rodí se šlechetností duše. Po dva tisíce let tak Číně vládla vzdělanost a snaha žít ctnostný život, což z ní činilo sloup stability s velkou schopností regenerace. Čína nezničila sama sebe, jako některé jiné velké civilizace. Byla poražena barbary s technologií, jíž dala sama vzniknout, barbary, kteří ve své slepotě vidí vývoj výhradně v rozvoji této technologie.
Etika
Konfuciánské ctnosti
Učení čínského filosofa a mudrce Konfucia splývá se samotnou čínskou tradicí a tradičními čínskými ctnostmi. Sám Konfucius se v šestém století př. n. l. pouze snažil obnovit klasické hodnoty, s velkým obdivem a úctou k minulosti. Za tímto účelem sestavil i Knihu obřadů (Li-ťi) či Knihu písní (Š'-ťing). Později se jeho učení, které v ucelený eticko-filosofický systém rozpracovali jeho žáci - především Meng-c'(Mencius) a Sün-c', stalo státní doktrínou a pevně zakotvilo v čínské kulturní, filosofické a morální tradici.
Mytologie
Tibetské mýty
Je pravděpodobné, že některé tibetské mýty o počátku světa a člověka jsou ovlivněny íránskými představami, a společné prvky můžeme sledovat i v čínských textech. Existuje samozřejmě více verzí mýtu o stvoření světa. Můžeme se například setkat i s takovýmto popisem: ´Na počátku nebylo pranic a všude byla jen prázdnota. A z té prázdnoty se začalo pomalu zvedat praněco. A to něco začalo prabýt. A pak povstalo světlo a záření. Světlo je otcem a záření je matkou. A světlo a záření zplodilo tmu a jas.´ Nejznámější tibetský mýtus o počátku světa je o želvě. Vypráví, že na počátku našeho věku se chaos, který tu zbyl ze zničeného předešlého vesmíru, začal štěpit na kapalnou a tuhou látku. A tehdy bódhisattva Maňdžušrí stvořil obrovskou želvu a pustil ji, ať plave v oněch vodách. Aby pomohl světu, vystřelil na její pravou stranu zlatý šíp. A ona začala chrlit oheň, dštít krev a vylučovat lejno, a tak rozmnožila živly, z nichž se tvořil svět. Želva se pak obrátila na záda a od té doby nese na svém břišním pancíři celý svět.
Tradice
Skrytá krása Japonska
Jediná květina jako výzdoba čajového obřadu není známkou chudoby nebo spořivosti, ale výrazem schopnosti vybrat tu, která v sobě ztělesní krásu všech svého druhu a současně celý svůj životní běh - jak pomíjivost, tak věčnost. Japonská zahrada se může jevit jako asymetrická až neupravená, a přesto je rozmístění kamenů a rostlin výsledkem velmi promyšlené a pečlivé práce zahradníka. Stejně jako květina ztělesňuje svůj druh, zahrada je obrazem univerza, který se nachází na malém prostoru. Dojem obrazu zesiluje také její kompozice, protože zahrada není určena jen na procházení, ale také pro pohled z určitého místa: z verandy, dveří či okna. Pokud jí procházíme, opět nejde pouze o estetický vizuální vjem, ale klikaté cestičky navozují pocity dálek, připomínají spletité cesty života a současně nabízejí za každým ohybem jiné přírodní obrazy, a tím vyvolávají hlubší prožitky.
Tradice
Umění kaligrafie
Kaligrafie, stejně jako jiné umělecké formy, zachycuje duševní stav umělce. V tomto případě je jeho ideálem, v souladu s buddhistickou naukou, dokonalý klid, harmonie a vyváženost. Proto se v Japonsku kaligrafii říká šódó, cesta písma, podobně jako je čadó cestou čaje a bušidó cestou válečníka. Ve všech těchto formách se projevuje snaha po dosažení vnitřní harmonie a z ní pramenícího mistrovství. Historie japonské kaligrafie, stejně jako mnoho jiného v japonské kultuře, je spojena s Čínou a s příchodem buddhismu a konfucianismu do Japonska, kdy se ve větší míře dovážejí texty psané čínskými znaky. Těmto znakům se říká kandži, a staly se základem pro písemnou podobu japonštiny. Nejčastěji se přivážely buddhistické sútry a jejich výklady, jež se dále opisovaly. Od počátku sedmého století vysílají Japonci do Číny mnichy, kteří zde studují buddhismus, a vracejí se ovlivněni nejnovějšími trendy, jež samozřejmě zahrnovaly i kaligrafické styly. Nejdůležitějším zdrojem inspirace se pro Japonce stali čínští kaligrafové působící za dynastie Tchang (618-907), zlatého věku kaligrafie.
Umění
Feidias
Sochař Feidias se narodil na přelomu šestého a páteho století př. n. l. v Athénách. Jeho otcem byl Charmidas. Do Feidiova dětství výrazně zasáhly řecko-perské války, když jako malý chlapec zažil evakuaci athénských žen a dětí do Troizeny a po návratu viděl dříve krásné a výstavné město vypleněné a spálené perskými vojsky. O dalších událostech z jeho dětství nemáme konkrétní zprávy, ale je velmi pravděpodobné, že se malému Feidiovi, stejně jako jiným Řekům té doby, dostalo základního vzdělání. Učil se číst, psát, základním počtům, ale také hudbě a zpěvu a samozřejmě absolvoval atletická cvičení spojená s brannou výchovou. Učil se recitovat Homérovy verše. Poslouchal vyprávění o Heraklovi, o statečném boji Řeků u Troje, o Odysseově cestě domů nebo o Theseovi, zakladateli Athén, která pro něho nebyla bájemi, ale skutečnými živými příběhy, jež sám později mnohokrát ztvárnil ve svém díle.
