Úvahy
Filosofie života a smrti
„Odkud přicházejí mrtví? Ze živých. A odkud přicházejí živí? Z mrtvých.“ (Platon, Faidon) Říká se, že toho, co nevíme o životě a smrti, je mnohem více než toho, co víme. Jelikož nemůžeme vycházet z toho, co nevíme, je tento článek zaměřen na poznání, které nám zanechaly starodávné civilizace. Často si nepamatujeme ani na úryvky vlastního života, a proto nás nesmí překvapovat, že si „nepamatujeme“ ani na životy předchozí či vlastní smrt. Filosofie se jako láska k moudrosti vždy zabývala otázkami obou těchto stran jedné mince, protože se inspirovala přírodou, v níž nic nezaniká a vše se pouze transformuje.
Úvahy
Můžeme návázat kontakt s bohy?
V dobách, kdy lidské vědomí ještě nebylo omráčeno materialismem vykrystalizovaným na konci 18. a začátku 19. století, a snad ještě mnohem dříve, když byla zakládána západní civilizace v oblasti Středozemí a byla korunována Římskými Orly, mnozí lidé se začali pokládat za střed světa a... snad i za jeho vrchol a korunu. Stále však na obou stranách společnosti, té vzdělané i té nevzdělané (bezbožní obyvatelé či „pohané“), přetrvávalo přesvědčení, že lidstvo je pouze dalším ze stupňů dlouhého řetězu, z něhož dokážeme vnímat pouze ty nejbližší články: říši minerální, rostlinnou, animální, lidskou, říši Hrdinů, Bohů. Zahrnuty byly také dimenze souběžné s tou naší, v nichž přebývají mrtví a také duchové věcí, evokace a předtuchy, vzpomínky a plány, touhy a naděje. Učení starodávných egyptských učitelů, kteří poučovali předsokratiky a Indy (gymnosofisty), inspirovala filosofické školy Římského Impéria až do dob „adoptivních císařů“. Kromě nešťastné, rostoucí menšiny agnostiků, fanatiků a materialistů, kteří tvořili jádro právě se utvářejícího středověku, miliony lidí i nadále věřily ve spojení mezi tím běžně viditelným a tím běžně neviditelným. Už v pátém století př. n. l. byl Sokrates dotázán, zda lidé mohou navázat spojení s Bohy. Tato otázka, jež by o tisíc let dříve rozesmála i nejnevzdělanějšího z egyptských či babylonských rolníků, začala znepokojovat ty, kterým se zrak jejich duše začal zahalovat. Platon se ji pokusil objasnit a učinil jasný rozdíl mezi Hrdiny a Bohy, a oněmi přeludy a astrálními larvami, které, jak říká, „se obvykle zjevují na křižovatkách cest“; a tímto nám velký zasvěcenec dává jasnou a zároveň esoterickou odpověď, když mluví o chvílích pochybností a volby při naší chůzi po Stezce. Dnes, uprostřed nejtemnější z duchovních nocí, s polovinou lidstva, která především myslí na to, co bude jíst, a druhou, která především myslí na to, jak se všeho nabažit, přičemž pečlivě počítá kalorie a atomové hlavice, před vzkříšením Nesmrtelného člověka, Nového člověka, znovu vyvstává otázka: Můžeme navázat spojení s Bohy? ...a také: Jak to uděláme?
Úvahy
Myšlenky o smrti
Nikomu z nás není neznámá skutečnost, že existuje smrt, a všichni víme, že nás bez výjimky dříve či později dostihne. Snad právě proto, že smrt je opředena trochou kouzel a množstvím nevědomosti, se jí všichni obáváme a dáváme přednost jedinému nám dostupnému způsobu úniku, kterým je na ni nemyslet.
Úvahy
Odvěká touha po nesmrtelnosti
Od nepaměti lidstvo trápí otázka věčného života a objevuje se jako hlavní téma v mnoha mýtech a příbězích. Snad jsme se i my sami tváří v tvář smrti milované osoby někdy zeptali, podobně jako král Gilgameš v jednom z nejznámějších mýtů: „Přítel můj, jehož jsem velmi miloval, v hlínu se změnil. Enkidu, přítel můj, změnil se v hlínu. Mám snad i já jako on lehnout a nevstat na věky věků?“ Gilgameš truchlí po svém příteli tak silně, že se vydává za moudrým Utanapištimem, aby odhalil tajemství jak uniknout smrti. Utanapištim se mu snaží jeho úmysl rozmluvit: „Což na věky dům stavíme? Což na věky pečetíme? Což na věky bratři se o podíl dělí? Což na věky hněv trvá v zemi? Což na věky řeka se zvedá a přináší záplavu? Kuklu svou opouští vážka, aby líce její zřely zář slunce. Od pradávna nic stálého není. Spící i mrtví – jak sobě se podobají! Což obojí obraz smrti nevytvářejí? Gilgameš si svůj úmysl nenechá rozmluvit, a tak mu Utanapištim nakonec daruje rostlinu nesmrtelnosti. Dle některých verzí mýtu o ni hrdina na cestě domů přijde a pochopí, že jeho hledání je marné. Dle jiných se stane nesmrtelným, ale nepřinese mu to očekávané štěstí, neboť vidí ve svém okolí umírat všechno, co miloval, cítí se osamělý a pochopí, že věčný fyzický život není tím, co by vyřešilo jeho trápení.
Civilizace
Cykly v přírodě a v životě člověka
Pokud se podíváme kolem sebe, zjistíme, že v přírodě není vůbec nic statické. Vše se točí, vše má své cykly, vše prochází změnami. Nic se neopakuje zcela stejně, a tento proces je tím, co můžeme nazvat evolucí. Filosofické systémy ji vždy chápaly jako hledání dynamické rovnováhy v měnících se podmínkách s konečným cílem nalezení skutečné harmonie. Toto nádherně vyjadřuje například čínský symbol Tao, jako konečný výsledek neustálého souboje sil jin a jang, destrukce a konstrukce, nedostatku a nadbytku, které roztáčí kolo dějin. Tyto cykly spatříme všude. Galaxie rotuje, a stejně i sluneční soustava a samotné Slunce mají své cykly. Naše planeta se rozvíjí v geologických obdobích, kterými datujeme její dějiny i dějiny života, který na ní vzkvétá. Všichni známe prvohory, druhohory, atd. a také éru dinosaurů, šavlozubých tygrů a podobně. Jsme podrobeni množství dalších přírodních cyklů, jež nás ovlivňují, jako je střídání ročních období nebo dne a noci, a zároveň i cyklům společenským a individuálním. Stačí se podívat, do jaké míry je život lidské bytosti ovlivněn místem a dobou, ve které žije. Mnohdy obdivujeme starověké civilizace za to, co dokázaly, a stejně tak bychom měli obdivovat sami sebe. Žádná doba nebyla dokonalá, v každé bylo možno nalézt ty šťastné i ty nešťastné, vždy můžeme nalézt něco, co je hodno opakování, i věci, kterých bychom se měli vyvarovat. Každá z těchto civilizací měla svůj počátek, vrchol i pád. Každá měla své „středověky“, které buď přestála a ony se staly impulsem pro nový rozvoj, nebo cestu nenalezla a musela se zrodit civilizace nová. Dějiny jsou velkolepou učebnicí moudrosti, na níž můžeme stavět svou budoucnost s využitím zkušeností v dobrém i zlém, abychom neopakovali staré chyby, i když se zcela jistě nevyhneme novým.
Etika
Poselství Dona Quijota v díle Miguela Cervantese aneb o Rytířství a Idealismu
Více než čtyři sta let, které již uplynuly od prvního vydání Cervantesova díla, vede don Quijote svůj boj. Boj, díky němuž se stal nesmrtelným. Boj, který ho učinil „hvězdou a zrcadlem všeho potulného rytířstva“, jak jej charakterizoval sám autor v předmluvě k tomuto svému románu. Cervantes se skrze postavy dona Quijota i Sancha Panzy dotkl něčeho nesmrtelného a společného všem lidem; jinak by nebylo možné, aby jeho román byl dodnes inspirací. I když „Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha“ je satirou na vyumělkovaný styl rytířských románů oblíbený v 16. století, zároveň je dílem, které přenáší ušlechtilé ideje rytířství skrze čas až do dnešních dnů. Činy dona Quijota jsou bláznivé, ale je to spíše moudré bláznovství. Někdo by ho jistě nazval nerozumným. Ale co má rozum společného s moudrostí? Vždyť náš každodenní rozum se často staví proti tomu, co je moudré a pravdivé. Don Quijote je však příkladem člověka idealisty, hájícího svůj ideál a bojujícího za hodnoty, jimž je oddán a které nikdy nepozbudou platnosti. „Svým odhodláním, plným šlechetných ideálů, svou neporazitelnou mužností je zároveň i bojovníkem proti světu odsouzenému k zániku, proti světu, který sáhl k poslednímu barbarství, aby se udržel.“ (Kurt Konrad)
Filosofie
Proč se Sokrates nebál smrti?
Bojíme se smrti? Většina lidí se jí bojí, více či méně. Každodenně na ni nemyslíme, ale v okamžiku, kdy smrt potká někoho nám blízkého nebo kdy nám lékař sdělí pravdu o naší smrtelné chorobě, většinou nás strach ovládne. Proč? Je to nutné? Vždyť každý z nás musí zemřít. Neexistuje živá bytost na tomto světě, které by se smrt mohla vyhnout. Ani nám se nevyhne. Proč se tedy bát něčeho, co je nevyhnutelné? Tak by nám asi odpověděl Sokrates, známý řecký filosof, který žil v Athénách v pátém století před naším letopočtem. Plným právem by se podivoval nad našimi obavami. Na jednu stranu víme, že stárnutí a smrt je přirozený proces, kterým musí projít každý, na druhou stranu se všemožně snažíme zpomalit stárnutí nebo jeho projevy, omlazujeme se kůrami, vyhlazujeme vrásky, plastikami vytváříme mladistvý vzhled…, času však neutečeme. Jak se vyrovnat s tímto stavem? Starodávní mudrci doporučovali, aby se člověk naučil žít a zemřít. Hodnoty, které Sokratovi pomohly překonat smrt: Skromnost neboli znát své správné místo, znát sebe sama, své schopnosti i nedostatky. Ušlechtilost neboli dávat vždy to nejlepší ze svých schopností, myšlenek a citů. Věrnost neboli vytrvalé sloužení tomu, co je božské v člověku. Statečnost neboli být pevný ve svých kritériích bez ohledu na jakékoli vnější nebezpečí. Zkoumání neboli chápání hlubokých příčin a souvislostí jevů v člověku a přírodě. Moudrost neboli schopnost následovat Dobro. Vítězství neboli překonání překážek na stezce.
Osobnosti
Lucius Annaeus Seneca
Jednou z nejvýraznějších osobností takzvaného římského stoicismu je bezesporu Lucius Annaeus Seneca. Těžiště Senekovy literární činnosti se nachází v oblasti morální filosofie. Seneca stojí na základech stoicismu, ale na rozdíl od starších stoiků neodsuzujezlozvyky příkře, ale mírně a s rozvahou. Seneca zdůrazňoval hodnotu ctnosti a říkal, že člověk by se měl odvrátit od pomíjivého a soustředit se na věci nadčasové, věčné. Uměřenost v konání zdůrazňoval stejně jako Platon.
Osobnosti
Císař a filosof Marcus Aurelius
Kromě toho, že byl římským císařem, byl Marcus Aurelius také významným stoickým filosofem. Na rozdíl od jiných stoiků se nevěnoval psaní filosofických úvah, ale psal si rady sám pro sebe; každodenně si tak připomínal pravidla, jimiž se musí řídit, aby jako člověk a císař nikdy nepřestal být vzorem. Jeho „Hovory k sobě“ nás dnes udivují svou jednoduchostí a přirozeností, a tak se staly radami i pro mnohé z nás, kteří žijeme v době, kdy většina lidí zapomněla na nesmrtelný impuls, na božskou jiskru, kterou vlastní každá živá bytost. Tyto rady byly důležité za vlády Marka Aurelia (161–180 n. l.) a jsou důležité i dnes, neboť nám mohou poskytnout pevnou oporu na cestě životem. Marcus Aurelius nám ukázal, že filosofie neboli láska k moudrosti nepatří pouze knihám, ale je možné ji zapojit do našeho jednání. Ožívá tak skutečná Filosofie a přináší lásku do všeho, co děláme. Láska k moudrosti prostupovala každou z činností, jimž se Marcus Aurelius věnoval, a proto se mu často říká Filosof na trůně. Stoická filosofie mu pomáhala jak v plnění jeho vladařských povinností, tak i v soukromém životě. Snažil se skrze rozvoj jednotlivce o rozvinutí celého státu. Byl velmi pevný ve svých myšlenkách a ty mu pomáhaly překonat nejtěžší a nejsložitější situace, kterými procházel. Prosazoval myšlenku, že člověk se nesetkává v životě s ničím, co by nebyl schopný překonat, neboť osud před nás vždy postaví jen takovou překážku, jakou máme sílu zvládnout. Řešení ale musíme hledat uvnitř sebe sama, a ne mimo nás.
Úvahy
Potřeba štěstí
Dokonalé štěstí je návyk ke ctnosti. (Aristoteles ze Stageiry) Člověk nemůže být šťastný, pokud nežije moudře, krásně a spravedlivě. (Epikuros) Štěstí je základní hodnotou, kterou hledá každý člověk. Je ale zřejmé, že není totéž „mít štěstí“ a „být šťastný“. Mít štěstí je pro mnoho lidí otázkou náhody. Myslí si, že vyhrát v loterii nebo v kartách nezávisí na ničem jiném než na nahodilém štěstí. Mnozí lidé, které život potrápil bolestmi, jsou přesvědčeni, že také zdraví, práce, partnerské vztahy závisejí na náhodě – tedy na něčem vnějším. Tradiční filosofické systémy však učily, že „náhoda neexistuje“, a mluvily o náhodě jako o „zákonu, který neznáme“. Zákon nazývaly karma či fatum a učily, že jej ochraňují různí strážci: v Egyptě bohyně Maat, v Indii bůh Dharma, v Řecku bohyně Nemesis… Být šťastný pak bylo mnohem více závislé na člověku samotném než na vnějších okolnostech. Štěstí hodně souviselo s poznáním životní cesty, lidského Osudu. Otázka tedy zní: Můžeme být šťastní na základě poznání zákonitostí osudu, i když bude velmi těžký?
Umění
Tizian: Láska pozemská a nebeská
Obraz Láska pozemská a nebeská, který je předmětem našeho zájmu, vznikl v Tizianově raném období (kolem roku 1515) a je jedním z jeho prvních děl. Bylo mu věnováno velké množství studií, protože jeho námět nebyl samotným autorem nikdy přesně objasněn. Současný název se začal používat až na začátku 18. století. Tato olejomalba na plátně o rozměrech 118 × 279 cm je v současné době vystavena v Galerii Borghese v Římě. Ústředními postavami výjevu jsou dvě mladé ženy, sestry nebo dokonce dvojčata, jež se liší pouze svým oděvem. Žena sedící na okraji kašny je oděna do honosných bílých šatů s červenými rukávy a na rukou má rukavice. Vlasy má upraveny velmi prostě a zdobí je několik snítek myrhy. Druhá žena se o kašnu jen lehce opírá. Její tělo spíše odhaluje než halí úzký bílý pás a dlouhý červený plášť. V levé ruce drží malou černou nádobku, z níž vychází kouř.
