Civilizace
Kdo osídlil Ameriku?
Nejnovější archeologické objevy popírají s nenapadnutelnou logikou faktů veškeré předchozí pomatené závěry, neboť nejstarší předměty a nejvýznamnější stavby se nacházejí ve Střední a Jižní Americe, a nikoli na severu, přestože v USA byly prováděny mnohem zevrubnější a lepší technikou disponující výzkumy než na zbytku kontinentu, patřícím do takzvaného „třetího světa“. …K vyřešení této hádanky, stejně jako mnoha dalších, je nutná velká dávka skromnosti. Veškeré poznání se rodí z lůna nevědomosti a kdo se domnívá, že není nevědomý, je odsouzen k tomu, že se nikdy nic nenaučí…
Historie
Dobývání Nového světa
Dvanáctého října 1492 začala nová etapa historie. Na španělské vlajkové lodi Santa María doprovázené dvěma dalšími plachetnicemi se k východnímu pobřeží „zatím neobjeveného“ kontinentu blížil admirál Kryštof Kolumbus. V tomto okamžiku nevěděl, že objevil Nový svět… Kromě těch, kteří měli vidinu zbohatnutí nebo hledali dobrodružství, přicházeli do Nového světa i lidé, kteří měli politické a náboženské představy o ideální obci a společnosti. Americký sen se stal vírou, že díky píli i štěstí je možné zbohatnout. Dokonce i ti nejzbožnější považovali bohatství za boží náklonnost a přízeň.
Civilizace
Velkolepá skalní města indiánů z puebel
V jihozápadní části Severní Ameriky, v oblasti nazvané „Four Corners“ (angl. Čtyři rohy), kde se setkávají hranice čtyř států USA – Utahu, Colorada, Nového Mexika a Arizony – byly na rozlehlých náhorních plošinách nalezeny pozůstatky staveb indiánských národů, které se usadily v této oblasti a založily zde velmi rozsáhlá centra, jež jsou souhrnně označována jako „puebla“. Tato oblast se svými kolosálními městy a skalními chrámy patří dnes k nejtajemnějším místům severoamerického kontinentu. První známý národ, se kterým se setkáváme v jihozápadní oblasti Severní Ameriky, je národ Anasazi. O původu tohoto národa nevíme prakticky nic; pouze to, že kořeny této kultury se nacházejí v tradici neznámého lidu žijícího zde již od 6. tisíciletí př. n. l. Anasaziové nejprve zakládali svá sídla poblíž řek nebo ve výše položených oblastech, ale okolo roku 1100 n. l. své osady opustili a uchýlili se pod ochranu skal, kde začali stavět svá monumentální a rozsáhlá skalní města. Za nejvýznamnější střediska anasazijské kultury jsou považována skalní města Pueblo Bonito v kaňonu Chaco a puebla v oblasti Mesa Verde, kde kolem roku 1300 vláda Anasaziů záhadně končí. Dodnes není přesně vyjasněno, proč anasazijská kultura tak náhle zmizela. Existují různé teorie, které mluví o nájezdech jiných kmenů, především Apačů a Navahů, nebo jiné, mluvící o dlouhotrvajícím suchu.
Historie
Po stopách Římanů – Pula, 2. část
Minule jsme branami města vstoupili do zázračného světa Římanů, abychom prozkoumali poklady, které nám tu zanechali jako své dědictví. Antická Pula měla vodovod, kanalizaci, fórum, dvě divadla, velký hřbitov, chrámy a domy bohatě zdobené mozaikou... A tak jsme se při procházce městem starým přes 3000 let ocitli na skutečném „Forum Romanum“.
Mytologie
Mýtické představy severoamerických indiánů
Mytologie všech národů v sobě ukrývá poklady lidské duše, tradici vyprávějící o neviditelných dimenzích světa, v němž žijeme, a o neviditelných dimenzích v nás samotných. To důležité je očím neviditelné a lze to vidět skutečně jen srdcem. Severoameričtí indiáni nejsou výjimkou, a proto je třeba ponořit své srdce do jejich pestrých příběhů, i když jsou poničeny zubem času, změnou způsobu jejich života „díky“ příchodu evropské kultury a technické civilizace. Dnes už se tyto příběhy nevyprávějí kolem praskajícího ohně v mrazivém počasí severoamerické zimy, a my můžeme najít jen jejich střípky zapsané v knihách. Je nepochybné, že mýty nelze brát doslova, ale že je třeba naučit se jazyku symbolů a umět je „přeložit“ a interpretovat. Ti, kdož chtějí staré mýtické příběhy chápat doslovně, nikdy jejich poklad nezískají, a pravděpodobně nezískají ani poklad vlastního nitra, protože to, stejně jako mýty, nemluví exaktním jazykem, ale jazykem intuice, oné velké lásky k posvátnému. Severní Amerika je obrovským územím, na němž žily desítky kmenů, od Aljašky až po Mississippi. Jejich dialekty se rozdělují do patnácti jazykových rodin a jednotná nit mytologie neexistuje. Lze však vysledovat některé společné znaky a paralely i s mytologiemi z jiných částí světa.
Medicína
Medicína severoamerických indiánů
Medicína přírodních národů je pro nás v současné době jen velmi obtížně uchopitelná, neboť postrádá systematická a racionální schémata a nahrazuje je intuicí, zkušeností a kontaktem s neviditelným, duchovním světem, jenž je považován za stejně nebo spíše více skutečný, než je svět viditelný. Pohled na nemoc a její léčení vycházel ze základního vnímání okolního světa, které je velmi podobné u všech domorodých kmenů Severní Ameriky. Zahrnuje systém čtyř prvků nebo směrů, které odpovídají čtyřem světovým stranám: severu, jihu, východu a západu. Tyto čtyři směry doplňují ještě dvě síly, a to nahoře Otec nebo Velký Duch a dole Matka Země. Východ je spojen se světlem moudrosti, svěžestí, jarem, mírem a porozuměním. Z jihu přichází síla života, plodnosti, růstu a tepla. Západ představuje zralost, podzimní déšť, bouřku a věci, které směřují ke konci. Ze severu přichází chladný očišťující vítr, pevnost a vytrvalost, sever představuje cestu rozumu. Člověk byl považován za bytost, která má fyzickou a duchovní část, fyzické obtíže nikdy nebyly oddělovány od duchovního světa. Indiáni říkali, že pokud je člověk dobrý a spravedlivý, jeho duch je silný a zdravý, a to se projevuje i na fyzickém těle. Pokud je někdo sobecký, zbabělý a líný, vytváří tím disharmonii a stává se náchylným k vážným chorobám, fyzickým i psychickým.
Osobnosti
Sedící býk – velký bojovník za svobodu svého národa
Ve společensky významné rodině se náčelníku Sedícímu býkovi a jeho ženě Posvátnému vchodu pravděpodobně roku 1831 narodil syn, kterému později hrdý otec s radostí předal své jméno. Otevírá se tak život jedné z nejpozoruhodnějších osobností krátkých dějin prérijních indiánů. Dostal dětské jméno Skákající jezevec, ale brzy jej nazývali takřka výhradně přezdívkou Hunkesni (Pomalý) pro jeho rozvážné chování. Patřil k malému kmeni Hunkpapů, který byl součástí siouxské konfederace kmenů. Tyto kmeny díky koním získaným od bílých přistěhovalců vytvořily unikátní a známou kulturu prérijních indiánů. Byla to kultura hrdých a svobodných válečníků, kde nikdo neměl nad nikým jinou moc než tu, kterou si zasloužil svým životem naplněným uznávanými ctnostmi. Následovali pouze toho, kdo je přesvědčil svými činy a byl jim vzorem. Jejich naprosto odlišná mentalita a hodnoty vedly k tomu, že nikdy nemohli pochopit bílé dobyvatele. Stejně to platilo i naopak, přestože některým vládním snahám o „zcivilizování“ divochů nelze upřít původní dobrý úmysl. U těchto lidí bychom nenašli žádné známky podřadného postavení ženy a společenské role byly jasně vymezeny. Ona byla paní rodiny, a s výjimkou koní a zbraní vlastnila i veškerý majetek. Muž byl lovcem, ochráncem a válečníkem. Lov bizonů byl základním prostředkem přežití a indiáni je dokázali beze zbytku zužitkovat. Pohyb bizoních stád tak určoval i jejich vlastní životní rytmus a odrážel se i v politickém uspořádání loveckých skupin a celého kmene. Bizon byl i centrem duchovního života spolu se zázračnou Bílou bizoní ženou, která dala prérijním kmenům posvátnou dýmku a jejich obřady. Spojila je se vším, v čem přebývá Velké tajemství, Wakantanka, tedy s nebem i zemí, s tím hmotným i s tím, co existuje pouze v duchovní rovině. Příroda byla posvátná celá, živá i neživá, hmotná i duchovní; a ve všem, i v člověku, sídlil Wakantanka. Vše tak mělo svou hmotnou i mystickou rovinu.
Osobnosti
Geronimo – poslední apačský bojovník
Příběh, který budeme vyprávět, uzavírá smutnou kapitolu boje amerických indiánů za svobodu, proti útlaku a nespravedlnosti ze strany bílých mužů a americké vlády. Za posledními indiány „na válečné stezce“ se musíme vypravit na jihozápad Spojených států, do oblastí dnešní Arizony a Nového Mexika, jež byly domovem bojovných indiánských kmenů – Apačů. Právě zde se zrodila legenda, která je spojena s posledními a zoufalými boji rudého muže za právo žít svobodně ve své zemi, v zemi svých předků. Je to legenda o vzdoru a odhodlání posledního skutečného náčelníka Apačů Geronima, jenž se stal poslední nadějí a posilou pro mnohé podrobené indiánské kmeny. Svou proslulost a nesmrtelnost získal především v letech 1885 a 1886, kdy s malou skupinou bojovníků unikal několikatisícovým armádám Spojených států a Mexika. Pro indiány však nebyl jen skvělým válečníkem a stratégem, ale také moudrým šamanem vlastnícím magickou sílu, jehož rady vyhledávali mnozí apačští náčelníci. Jeho pověstné schopnosti spočívaly v umění vidět do budoucnosti, pohybovat se beze stop, či snad dokonce pozdržet ranní rozbřesk, aby tak ochránil svůj lid při úniku ze zajetí.
Úvahy
Nejtěžší z rozhodnutí
Často se setkáváme s lidmi, pro něž volba mezi tím či oním řešením představuje nejenom potíž, nýbrž téměř muka. Život, dokonce i v těch nejjednodušších a nejvšednějších událostech, zřídka nabízí příležitost svobodné volby, a proto se tato typicky lidská a mnoha lidmi málo používaná schopnost stále více vytrácí. I když se zdá, že civilizovaná společnost vymezila koleje chování, které zahrnují všechny možnosti, život je tak rozmanitý a plný překvapení, že nutí člověka, aby se zastavil, uvažoval a volil. Pochybnost týkající se volby mezi dvěma možnostmi vzniká už při výběru značky či kvality potravin pro domácnost, barvy šatů, množství peněz, které chceme utratit na to, co se nám líbí... Musíme se rozhodnout pro tu či onu školu. Musíme se rozhodnout, jak strávíme čas. Není snadné zvolit si ideálního partnera, ať už je člověk sebevíc zamilován. A pak: kde žít, kde pracovat, pokud lze práci najít, kam jet na příští dovolenou, pokud ji vůbec máme? Seznam by se protáhl donekonečna, kdyby každý přidal své vlastní otázky.
Historie
Severoameričtí indiáni a jejich znalosti astronomie
Severoameričtí indiáni věřili v přirozené uspořádání světa. Přírodní zákony řídily veškeré stvoření. Vztahovaly se na zvířata jako na „ty se čtyřma nohama“, na lidi jako na „dvounohé“ a na ptáky, což byli „opeření“. Přestože existuje určitý rozdíl mezi zvířaty, lidmi a rostlinami, všem je připisován velký význam, neboť tvoří část „pozemského Bratrstva“. Kromě toho věřili indiáni v existenci tří světů: Vyšší Svět – Nebe, kde přebývaly božské Bytosti; prostřední Říše Země se všemi jejími stvořeními; a Nižší Svět, kde se nacházely další vyšší Bytosti. Šaman uměl rozmlouvat s Vyšším Světem prostřednictvím ceremonií a vizí. Věřilo se, že rostliny jsou také v kontaktu s Vyšším Světem a závisí na něm. Celá Příroda byla odrazem společné vůle těchto božských Bytostí, a měla sloužit jako zrcadlo pro pochopení harmonických vztahů. Člověk měl žít v harmonii se všemi pozemskými stvořeními. Země byla pro všechny indiány posvátným místem, a nikoli koulí nerostů a plynů, které může využít kdokoli, kdo má dostatek peněz a touží po dalších.
Etika
Prohlášení Náčelníka Seattle
Tento text je překladem jedné z verzí přepisu prohlášení, které podle některých pramenů pronesl v roce 1854 ve své mateřštině Náčelník Seattle, vůdce indiánských kmenů Duwamish a Susquamish v oblasti dnešního státu Washington (jehož hlavní město dnes nese náčelníkovo jméno) na severozápadě USA, jako odpověď na žádost vlády Spojených států o prodej území, na němž tyto kmeny žily. Jinou verzi jsme našim čtenářům nabídli již v jednom ze starších čísel časopisu, máme však za to, že jde o výjimečné poselství, jež by v čísle věnovaném indiánům nemělo chybět. Aktuálnosti jasného vyjádření vztahu ke kořenům – jak k těm, které vycházejí zdola a spojují člověka se zemí, na níž žije, tak i k těm druhým, přicházejícím shora, jež mohou dát našemu životu smysl – nemůže příliš uškodit to, že nežijeme v zemi plné buvolů, ani skutečnost, že nejrůznější plemena „ocelových ořů“ nás dnes do jisté míry chrání před přemnožením našich ořů plechových (jejichž odpad nás dusí).
Paralely
Výchova podle Platona a její paralely u indiánů
Slovo výchova (řec. paideia) je odvozeno od podstatného jména pais, což znamená dítě, ale jeho význam se rozšířil i na oblast mravní a naučnou, takže znamená také to, co vyjadřujeme slovy vzdělávání, vzdělání či kultura. V dialogu Timaios Platon vysvětluje, že nikdo není úmyslně špatný. Negativní stránky povahy člověka chápe jako nemoci duše, které vznikají špatnou péčí o tělo a z nedostatků zaviněných špatnou výchovou. Větší díl viny za to neklade samotným dětem, ale rodičům a těm, kteří děti vychovávají. Správný vychovatel a učitel vede mladé lidi k dobru ve filosofickém smyslu. Stejně jako Platon i severoameričtí indiáni chápali důležitost výchovy dítěte ještě před jeho narozením. Indiánské ženy považovaly těhotenství za něco nádherného a nebraly porodní bolesti jako trest, čímž odpadal i strach z porodu, který vnímá i nenarozené dítě. Porod byl brán jako něco naprosto běžného a zároveň jako příležitost k oslavě. Matka své dítě vychovávala již v těhotenství – myslela na to, jaký to bude člověk, rozmlouvala s ním, vyprávěla mu příběhy, setrvávala v tichu a pozorovala mateřské procesy v přírodě.
