„Mládí, božský poklade, odcházíš, aby ses nevrátilo. Když chci plakat, nepláču, a někdy pláču, aniž bych chtěl.“ Rubén Darío
Tentokrát nebudeme zmiňovat mládí duše…, záhadnou „Zlatou Afroditu“, onu dobrotivou Matku, která nám umožňuje vidět krásnou a dobrou část přírody i Duše.
Naopak vyzdvihneme to, co všeobecně nazýváme „mládí“, společně se šťastnými mladými. Neboť navzdory všem ezoterickým úvahám a okultnímu poznání o reinkarnaci je mládí nepochybně jarem života se svými bouřkami a krupobitím, ale konec konců jarem plným síly, vitality, barev a ostatních kouzel. Známý španělsky mluvící básník, kterého jsme citovali na začátku, uměl ve svých verších shrnout jednoduché kolektivní city většiny lidí. Byl bezpochyby miláčkem Múz.
Obracím se tedy na ty, kteří ještě nenaplnili třicet let svého fyzického života. Vím, že toto číslo nemusí znamenat konec mládí, avšak připadá mi jako nejvhodnější doba, jako průměrná hranice v celosvětovém měřítku.
V mnoha případech mladý člověk bohužel toto „jaro“ svého života promarní. Ztrácí otěže ze svých rukou a jeho tělo a smysly splašeně utíkají, dokud na klikatých stezkách neupadnou, což zanechá nesmazatelné stopy v letech nadcházejících. Nechybí ani ti, kteří se vymlouvají slovy: „To je proto, že jsem tak mladý…“ Pozor: je to klam. Mladé je tělo, ale není nutné, aby taková byla i duše.
Být mladý je nádherná zkušenost, kterou oceňujeme tím více, čím jsme starší. Jistým způsobem to, co jsme neudělali, když jsme byli mladí, už pak udělat nemůžeme, neboť žít znamená vzpomínat si, jak to řekl božský Platon. Mládí je tedy nejen doba intenzivního studia, prvního vytouženého zaměstnání, lásky, radosti, optimistické iluze, která „má celý život před sebou“, ale též doba, kdy se projevují ideály, doba, kdy se provolávají a křičí, kdy se hledá nemožné a nad vším se vítězí, dokonce i nad sebou samým.
Být mladý a zůstat uzavřený v obavách a falešné opatrnosti, kdy se přemýšlí o tom, „co by tomu řekli ostatní“ a o nepochopení, utíkat z boje za správnou věc, to všechno znamená odsoudit se na zbytek života k tomu, že budeme mít více či méně výraznější vlastnosti otroka. Mladý člověk musí hledat mír, avšak nikdy nesmí zapomenout, že mír není božským darem, nýbrž dílem usmiřovatelů. A lze se usmířit, jen když je přemoženo zlo, nestoudnost a hloupá nejistota uvnitř i mimo nás. Jak říkali starodávní Římané, o mír je třeba umět bojovat. A neustále ho bránit.
Je politováníhodné, že vlna „orientalismu“ a kult slabošství doporučované zkorumpovaným materialismem způsobily, že mnoho mladých chápe mírumilovného člověka jako toho, kdo žebrá o svá práva, kdo je lhostejný k bolestem bližních a k nespravedlnosti. V tomto smyslu musíme zvláště mladým lidem objasnit, že cesta k osvobození, k nirváně nebo ať už se tomu říká jakkoli, není zběsilým úprkem vyplašených gazel. Osvobození a svoboda znamená zlomit řetězy, navyknout tělo, aby se překonávalo, znamená to střídmost ve spánku a jídle, omezení sexuálních požadavků na přirozené potřeby. Je to dobrodružná psýcha, které se líbí spíše nebezpečí než psychiatři. Je to odvážná a bdělá mysl, která uslyší každý šepot moudrosti.
Být mladý znamená být silný. Silný v každém slova smyslu, odolný, houževnatý, pracovitý, pilný v učení, přesvědčený a odhodlaný.
Zbabělci a slaboši mladí nejsou. Jsou zestárlí bez moudrosti, neboť jsou dětmi ochromenými ve své evoluci, statickými bytostmi s masochistickými sklony.
Mladí, využijte tedy šťastně poklad těchto zlatých let, které máte ve svých rukou… Pouze tak jednoho dne poznáte Zlatou Afroditu… Věřte mi: stojí to za to.
Článek vyšel v knize Veslovat proti proudu
