Umění hraje důležitou roli v duchovním růstu lidstva. Prostřednictvím harmonie a krásy povznáší lidského ducha k vyšší mravnosti.
Věhlasný český malíř, ilustrátor a tvůrce osobitého stylu Alfons Mucha žil a proslavil se před sto lety. Je otázkou, zda ještě v dnešní době může někoho zajímat, nebo dokonce inspirovat. Nekončící zájem o jeho tvorbu, motivy z jeho návrhů objevující se v kalendářích, na hrnečcích i na sešitech všech velikostí však svědčí o tom, že tato výjimečná osobnost nám má stále co říci. Podvědomě tušíme, že byl více než jen výjimečným umělcem. Cílem tohoto článku je ukázat Alfonse Muchu v trochu jiném světle či z jiného úhlu pohledu – jako umělce, který byl tím, kým byl, díky svému filozofickému přístupu k životu.
Alfons Mucha se narodil 24. července 1860 ve znamení Lva, což pravděpodobně předurčilo jeho dráhu bojovníka a hrdiny. I když v životě narazil na mnoho překážek, nikdy se nevzdával a náročná životní období vyplnil pilnou a neúnavnou prací. Od dětství bylo zřejmé, že se narodil „s kreslicím uhlem“ v ruce. Údajně s ním uměl zacházet dříve, než se vůbec naučil psát. Když se však chtěl přihlásit na pražskou akademii, byl odmítnut pro nedostatek talentu. Nenechal se odradit a dál vytrvale pracoval na rozvoji svého nadání. Navrhoval divadelní dekorace, maloval drobné portréty na zakázku, zdobil interiéry květinami a andílky. Nikdy nepřestal věřit ve svůj osud a často se na něj v průběhu života odvolával.
Osud na něj nezanevřel a nabídl mu příležitost v podobě štědrého mecenáše, hraběte Khuena z Hrušovan. Díky jeho finanční podpoře odešel Mucha v roce 1885 do Mnichova a o dva roky později do Paříže, uměleckého centra tehdejší Evropy. Po pěti letech poslal hrabě Khuen Muchovi list a ze dne na den jeho stipendium ukončil. Mladému umělci tedy nezbylo nic jiného než se vrátit k mravenčí práci běžného ilustrátora historických publikací. Další příležitosti se chopil, když se ujal zakázky místo svého přítele, který odjel na vánoční svátky mimo město. Dostal za úkol vytvořit plakát ke hře Gismonda herečky a majitelky divadla Sarah Bernhardtové. A tak první den roku 1895 Pařížany ohromily plakáty neobvyklého formátu vyvedené v jemných barvách s typickými liniemi a motivy, které budou záhy všichni nazývat le style Mucha. Sarah Bernhardtová vzápětí uzavřela s Alfonsem Muchou smlouvu na šest let, z níž se zrodila nejen plodná spolupráce v podobě desítek kostýmů, šperků a divadelních dekorací, ale i hluboké přátelství.
Během tohoto plodného období, v době největší slávy i obrovského množství zakázek získal mnohem konkrétnější obrysy jeden z velkých snů Alfonse Muchy – vytvořit soubor pláten oslavující historii Slovanů, především pak českých zemí. Mucha věřil, že připomínáním historických kořenů lze podpořit a obnovit hrdost jakéhokoli národa, v tomto případě své rodné země. K realizaci takového snu mu však chyběly finanční prostředky; proto se vydal do Spojených států a věřil, že najde člověka, který ho podpoří. Díky věhlasu, který ho předcházel, získal bohatého a vlivného mecenáše. Byl jím průmyslník a diplomat Charles Richard Crane z Chicaga, který se intenzivně zajímal o slovanskou kulturu a vývoj politických událostí ve východní Evropě. Díky jeho finanční podpoře, jež trvala téměř dvacet let, mohl Mucha svůj životní sen realizovat. V letech 1912-1926 vytvořil soubor dvaceti pláten zobrazujících dějiny Slovanů od jejich starověkých počátků až po konec závislosti slovanských národů na Rakousku--Uhersku. Celou Slovanskou epopej oficiálně předal městu Praze jako dar národu k 10. výročí vzniku nezávislého Československa.
Obrovská plátna, z nichž největší měří 8 x 6 metrů a nejmenší 4 x 4 metry, jsou malovaná technikou oleje na lodní plachty a představují monumentální dílo hodné Michelangela. I kdyby Alfons Mucha nevytvořil nic jiného, zasloužil by si velkou slávu a obdiv. Navzdory tomu se v uměleckých kruzích nesetkal s nadšením ani s velkým ohlasem. Byla mu vyčítána monumentálnost, patos, strnulost, zahleděnost do historismu 19. století, které nedokázal opustit. Je zřejmé, že jeho cíl byl mnohem trvalejší, a tak ho pomíjivá kritika nemohla donutit opustit nebo hanět to, co bylo jeho dítětem a naplněným snem.
Svým přístupem k životu byl Mucha idealistou; věřil v dobro, ve spravedlnost, v osud, v člověka. Za základní kameny lidství považoval krásu, pravdu a lásku. A jako aktivní člen zednářské lóže mohl tyto ideje a koncepty uvádět do praxe. V roce 1898 byl v Paříži přijat do nejstarší francouzské zednářské organizace a zednářství zůstal věrný do konce života. Po roce 1918 se významným způsobem podílel na obnovení českého svobodného zednářství a u příležitosti 10. výročí založení plzeňské lóže pronesl tato hluboká a nadčasová slova: Nemysleme si, že stav věcí, které nás venku obklopují, řád, v němž se žije a který právě vládne, je něčím nezměnitelným, čemu se musíme pasivně přizpůsobit, ale vězme, že zednáři nic nemá být nezměnitelné: jeho svatou povinností je vždy špatné měnit v dobré a dobré v lepší. Jakmile se tato pravda stane vaší vnitřní nutností, otevřou se před vámi široko brány nového života a užasnete nad spoustou práce, ale zároveň ucítíte proudy nové síly, která vám pomůže vaši víru proměnit v činy.
Pod impulsem zednářského učení vydal v roce 1934 krátký text nazvaný „O lásce, rozumu a moudrosti“, v němž lásku a moudrost vysvětluje jako hlavní principy života. Láska pro něj není jen citem vyjadřujícím vztah mezi mužem a ženou. Spíše ji vnímá jako hybnou sílu, vnitřní motor, nadčasovou kvalitu, která nezná hranic: Láska žije, když všechno zahynulo. Nic nepřežije lásku, ale láska přežije všechny věky. Jak rosa ranní, tak osvěží ducha jiskřička lásky. Každého rána se v ní slunce třpytí. Hořící láska nevyhasne, naopak, jejího plamene stále přibývá. S láskou je to jako s mořem, v němž slunce se koupá a celý vesmír se v něm odráží: je jako věčnost nekonečná, jako moře hluboká a jako nebesa vysoká.
Stejným způsobem si váží i moudrosti, kterou staví do kontrastu k rozumu. Moudrost vnímá jako věčnou hodnotu, která přesahuje člověka a dává mu možnost povznést se nad každodenní realitu. Rozum naopak popisuje jako praktickou schopnost, která člověka poutá k zemi a vede ho k sobeckému jednání: Rozum chce, aby hmota celého vesmíru sloužila člověku. Moudrost žádá, aby člověk nechtěl vládnouti přírodou, nýbrž aby si získal milost Boží dobrými myšlenkami a dobrými skutky. A nabízí další příklady: Rozum se chce uplatniti v celém světě a v životě všech. Není cesty, na níž by nebyl ukazatelem směru. Moudrost ví, že cesta její je jediná, která vede k dobru a ke štěstí lidstva. Na cestě Moudrosti není ukazatelů, protože cesta její sama svítí a svou září ukazuje se chodci-člověku.
Alfons Mucha byl bytostně přesvědčen, že je jako umělec služebníkem vyššího principu a že jedním z jeho úkolů je přenášet harmonii, soulad a krásu. A proto ho v duchu platonských konceptů můžeme nazvat zprostředkovatelem Ideje Krásy sídlící ve vyšších sférách nedostupných běžnému člověku. Dokázal tuto krásu snesenou na křídlech inspirace vtisknout v nejrůznějších podobách do svých děl. Toužil po tom, aby umění bylo lidem dostupné a srozumitelné. Říkal, že posláním umění je vyjadřovat estetické hodnoty každého národa v souladu s krásou jeho duše a posláním umělce je naučit lid tuto krásu milovat.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 153.
