Zatímco pro moderního západního člověka je čaj něco obyčejného, co může za pár korun koupit v každém obchodě, rychle uvařit a vypít, v tradicích Číny a Japonska má od počátku nádech něčeho výjimečného, úzce spojeného s duchovní cestou.
Vynálezcem tohoto nápoje byl podle legendy Bodhidharma, indický mnich, který v 5. století n. l. přinesl do Číny zenovou nauku. Starodávný příběh vypráví, že jednou Bodhidharma meditoval a únavou se mu začala klížit víčka. Rozladěn slabostí svého těla si mnich víčka odřízl a zahodil je do křoví, kde se zázrakem proměnila v první čajovníky. Nápoj z listů čajovníku pak byl používán v zenových klášterech pro uklidnění mysli a prohloubení soustředění.
O sedm století později navštívil Čínu japonský mnich Eisai. Během svého pobytu se seznámil s filozofií zenu i s čajem a obojí přenesl do Japonska, kde se z pití čaje brzy stává součást kultury japonské aristokracie a rozvíjí se kolem něj nejen řada rituálů, ale i celá filozofická koncepce, kterou v šestnáctém století shrnul a jasně formuloval zenový mistr Sen Rikjú.
Nejznámějším bodem cesty čaje je čajový obřad, se kterým se můžeme setkat i dnes. Ideálně má probíhat v čajové chýši umístěné uprostřed zahrady, aby už samotná cesta k chýši – procházka zahradou – pomohla navodit vnitřní klid a rovnováhu. Prostor pro konání čajového obřadu má být čistý, s minimem dekorací, jednoduše a harmonicky zařízený. Hostitel, který obřad pořádá, přivítá hosty a usadí je na rohože nebo polštáře. Všichni přítomní si na začátku obřadu umyjí ruce, hostitel otírá nádoby. Pak probíhá samotná příprava čaje, která vyžaduje preciznost a mnoho zkušeností.
Podávaný čaj přijímají hosté zpravidla oběma rukama a s úklonou na znamení úcty. Pije se pomalu a v tichu. Teprve po dopití čaje probíhá rozhovor, ale ne jakýkoli. Může se mluvit o vypitém čaji (jeho původu, chuti atd.) nebo o náčiní použitém při čajovém obřadu. Tyto nástroje a nádoby mají svá jména, často i příběhy, protože bývají vyrobeny přímo pro účely obřadu a děděny z mistra na učedníka. Během obřadu může být připraveno několik várek čaje, z nichž každá je jiná, každá má hostům přinést jiný prožitek. Po skončení obřadu poděkuje hostitel hostům za účast, hosté zase jemu za péči a pochválí jeho umění.
Čajový obřad je zde záměrně popsán jen v hrubých obrysech, protože cílem tohoto článku není podrobně popsat techniku přípravy čaje, stejně jako čajový obřad není cílem cesty čaje. Obřad je nástroj. Je to okamžik, kdy účastníci mohou intenzivně prožít hodnoty, ze kterých by se měli snažit učinit každodenní součást svého života.
Jednoduchost
Při čajovém obřadu je tato hodnota reprezentována střídmou výzdobou čajové chýše: v místnosti se nenachází nic, co neslouží přípravě čaje, jedinými dekoracemi bývají čerstvé květiny a někdy kaligrafický svitek.
V každodenním životě by nás měla provázet stejná jednoduchost, a to se netýká jen věcí, kterými zaplňujeme své domovy. Místo mnoha povrchních zájmů a aktivit bychom měli zvolit to, co je skutečně důležité a věnovat se tomu do hloubky. Staré české přísloví říká: devatero řemesel, desátá bída. Pokud se snažíme dělat příliš mnoho věcí, zákonitě nemůžeme žádnou z nich dělat pořádně, zůstáváme na povrchu. Ale právě to, v čem pronikneme do hloubky, nám zpravidla přináší největší uspokojení a naplnění.
Abychom z přemíry možností, které nám dnešní doba nabízí, dokázali vybrat to opravdu důležité, je třeba mít jasno ve svých hodnotách, mít dobře uspořádané myšlenky a priority. Naše snaha o jednoduchost tak zákonitě musí začít na mentální úrovni, tím, že si uspořádáme své znalosti, názory a zkušenosti.
Čistota
V rámci obřadu je zdůrazňována počátečním umytím rukou a otřením nádob. Obecně se dbá na to, aby prostor, kde se koná čajový obřad, i vše, co je k němu používáno, byl co nejčistší. Opět ale platí, že čistota by nás měla provázet i v každodenním životě, a to nejen ta fyzická. Stejně důležitá je čistota našich citů, myšlenek a záměrů. Pro stručné a trefné vysvětlení této duševní čistoty můžeme sáhnout ke stoickým filozofům, kteří sice neměli s čajovým obřadem nic společného, ale stejně nám jejich rada na tomto místě dobře poslouží: žít tak, abychom se v žádném okamžiku nemuseli stydět pravdivě odpovědět na otázku „na co právě myslíš?“
Úcta
Vnějším projevem úcty je zdvořilost. Skutečná zdvořilost neznamená pouhé mechanické dodržování určitých pravidel. Znamená usilovat o to, aby naše společnost byla ostatním lidem příjemná, například neuvádět je do rozpaků nevhodnými poznámkami, nezpůsobovat jim potíže svou nedochvilností, nenudit je…, zkrátka vážit si ostatních natolik, že jim nechceme způsobovat jakékoli nepříjemnosti.
Během obřadu se tato hodnota nejviditelněji projevuje ve vzájemné zdvořilosti mezi hosty a hostitelem: hostitel dělá během obřadu i během předchozích příprav vše pro to, aby svým hostům poskytl co nejhlubší prožitek z obřadu. Hosté jeho úsilí nepovažují za samozřejmé a na konci je náležitě ocení. Za povšimnutí ale stojí i jiný aspekt obřadu: čajové nádoby a náčiní mívají svá jména a je s nimi zacházeno s obřadností. I ony jsou předmětem úcty. Starodávné japonské náboženství považuje vše, včetně nástrojů, za živé; toto se odráží i v čajovém obřadu a mělo by se odrážet i v každodenním životě. Konzumní způsob života vede k tomu, že ve věcech vidíme jen způsob uspokojení našich tužeb a s klidným srdcem je zahazujeme, i když by nám mohly ještě sloužit, třeba jenom proto, že toužíme po novějším modelu. Čajový obřad nás učí mít úctu i k věcem. Neznamená to přikládat jim přehnanou důležitost, to by bylo v přímém rozporu s filozofií zenu, ze které cesta čaje vyrostla. I zde, jako v mnoha jiných oblastech, je potřeba najít zlatou střední cestu: vážit si věcí, nezacházet s nimi lhostejně, ale nelpět na nich a netrpět, když o ně přicházíme.
Klid
Poslední ze čtveřice základních hodnot cesty čaje. Naše mysl by měla být neustále klidná a zaměřená na to, co právě děláme. Zenoví mistři radí: „Když jdeš, prostě jdi.“ Neznamená to, že nemáme nikdy nic plánovat, ale plánujme tehdy, když jsme se rozhodli plánovat. Nenechme naši mysl těkat.
Klid také znamená umět přijímat události vyrovnaně, nenechat se vláčet strachem nebo touhou, protože oba bývají velice špatní rádci a často nás zavedou na cesty, které nekončí právě tam, kde bychom si přáli. Celý čajový obřad je prodchnutý atmosférou klidu, není to místo pro vzrušené debaty, výbuchy smíchu nebo jiné projevy emocí. V každodenním životě emoce své místo samozřejmě mají, ale jsou i chvíle, kdy je lepší nechat je stranou a zachovat klid – což je přesně to, co nás učí čajový obřad.
Každá z těchto čtyř hodnot může pomoci prohloubit a zkvalitnit náš život, ale žádná nepřijde sama od sebe jen proto, že si ji přejeme. Vyžadují vytrvalé, dlouhodobé úsilí. Čajový obřad je okamžik, který nás může v tomto úsilí podpořit, připomenout nám, o co vlastně usilujeme a proč to má smysl. Není třeba shánět čajovou chýši a nemusíte zoufat ani v případě, že vám čaj zrovna nechutná. Klidně si uvařte kávu. Nebo si napusťte vodu z kohoutku. Nebo udělejte cokoli jiného, co ve vás vyvolá klid, úctu, čistotu a jednoduchost.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 175.
