O pomluvě (Vergilius, Aeneis)
Den ten smrti byl zdroj – byl prvním počátkem pohrom,
vždyť již nebohá Dídó ni na slušnost nedá ni pověst,
neboť tento svůj styk již nemá za lásku tajnou,
sňatkem ji zve – svůj hřích tím jménem snaží se zastřít.
Po velkých Libye městech tu najednou obchází Pověst,
Pověst, jíž žádná z příšer se rychlostí nemůže rovnat,
poněvadž rychlostí roste a chůzí nabývá síly,
nesmělá zprvu a malá, však záhy se do výše zvedne,
nohama po zemi kráčí a v mracích ukrývá hlavu
Neboť prý rodička Zem, jsouc na bohy zjitřena hněvem,
po Koiu, po Enkeladu ji zrodila, poslední sestru,
nohou nadmíru rychlých a křídel hbitosti velké,
netvor to velký, hrozný – a kolik má po těle peří,
tolik – divoucí div – má pod nimi slídivých očí,
jazyků v mluvících ústech a tolikéž vztyčených uší.
Uprostřed nebe a země se temnem za noci vznáší,
šustí a k sladkému spánku svá víčka nesklání nikdy.
Za světla sedí a slídí buď na střechách vysokých domů
anebo na vrchu věží a děsí veliká města,
výmysly mluví i lež, však také zvěstuje pravdu.
Pověst ta různou řečí i tenkrát plnila lidstvo,
zlovolně hlásala všude i skutečné věci i klamné:
Aeneas přišel prý sem, jenž z trójské pochází krve,
jemu že sličná Dídó se sňatkem ráčila zadat…
(přeložil Otmar Vaňorný, Praha, nakladatelství Svoboda, 1970)
Mocný to nepřítel, neboť ti, kdo se chytí do jejích sítí, stěží znovu získají svobodu, a jakkoli je nepravděpodobné, že by se tak stalo, znamení trýzně z jejich ducha nezmizí.
Nenasytný to dravec, nedělá rozdíly mezi svými vězni, ať už jsou velcí nebo malí, bohatí či chudí, jednotlivci či sdružení lidí. Neuznává přátele ani nejsvatější svazky a její hranice jsou stejně tak široké jako je neznalost toho, co je neznámé nebo co vzbuzuje strach.
Je možné bojovat proti pomluvám? Musíme to dělat, neboť v opačném případě se staneme jejich možnými oběťmi. A kromě toho pro každého člověka, který se touží přiblížit Spravedlnosti a Dobru, je pomluva kamenem, kterému se bude muset na této cestě vyhnout.
Nemůžeme však bojovat stejnými zbraněmi.
Nesmíme podporovat pomluvy a zlobu, ani vyvolávat nedůvěru všude, kam přijdeme.
Pomluva využívá temnotu, fámy, nepotvrzené domněnky, lživá svědectví, předstírané slzy a smutek, falešné úmysly a skryté záměry.
Nuže?
Nejdůležitější je nenechat se ochromit ani podlehnout nutkání se skrývat. Je třeba dát najevo jasnost a důvěru, ukázat se v plném světle slunce a nechat své vlastní činy, aby byly nejlepšími argumenty ve prospěch pravdy.
Nejlepší je projevovat přirozenou eleganci ve všech ohledech a v jakékoli situaci, používat jednoznačná slova a mít ušlechtilost ducha.
Koneckonců, pomluva je zbraní používanou rozvraceči, mocnými manipulátory nebo zbabělci. To všechno jsou různé formy slabosti, které svědčí o skutečném nedostatku morální síly (virtus). A to je pro ty, kdo se stali obětí pomluv, pozitivní: mohou rozvíjet své vnitřní síly, uvádět je v život a naučit se využívat jakýchkoli okolností k posílení sebe sama.
Nelíbí se mi. – Proč? – Nestačím na něj. – Odpověděl tak někdy nějaký člověk?
Kdo bojuje s nestvůrami, ať se má na pozoru, aby se přitom sám nestal nestvůrou. F. Nietzsche
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 178.
